Pro základní funkčnost, zpříjemnění používání webu, analytické účely a v případě udělení souhlasu také pro účely cílení reklamy využíváme soubory cookies. Nastavení vlastních preferencí cookies můžete kdykoli upravit odkazem ve spodní části stránek.

12. 03. 2017

BODYART: odraz kultury přírodních kmenů

Úvod

V tomto článku bych ráda představila body art – kult zdobení těla, přiblížila jeho kořeny u přírodních kmenů a tu část dnešní bodymody kultury, která se navrací zpět k nim. Zaměřím se na tělesné zdobení a rituály bolesti s ním spojené, jakožto na akty psychického, duševního a fyzického posunu, spíše než na módní a náboženská hlediska.

Co se týče historie body artu u primitivních národů, váže se k obyvatelům celé planety Země. Proto popíšu jen ty nejzajímavější kmeny a nejojedinělejší metody; u procesu tetování budu detailně rozebírat pouze tři z kultur, které se jeho tvorbě věnovaly. Každou z nich jsem vybrala jakožto zástupce úplně odlišných procesů aplikace tetování, tj. vyťukávání, vyřezávání a vyšívání. Ostatní kultury používají modifikace vycházející z těchto a proto se o nich nebudu dále rozepisovat.

V ohledu “moderní” historie (období našeho letopočtu) zdobení těla, se zaměřím na ty nejdůležitější milníky pro západní svět a pro přiblížení toho, jak se vůbec mohla filozofie body artu domorodých kmenů dostat do našich končin. Větší prostor také věnuji postavě Fakira Musafara, který je nejvýraznější ikonou dnešního návratu k primitivismu. V poslední kapitole shrnu nové metody zdobení těla s využitm moderních technologií a nastíním důvody, proč tyto, někdy až bizardní, změny svého zevnějšku lidé podstupují.

1. Kořeny tělesných modifikací

1.1 Historie piercingu

Piercing je proces, při kterém je propíchnuta kůže a zaveden šperk. Jedná se o rituál starý tisíce let, který byl praktikován kulturami celého světa. Důvody pro piercing byly různé - nějčastěji se jednalo o symbol vstupu jedince do dospělosti, snahu zaujmout opačné pohlaví nebo o znak příslušnosti k určité společenské či náboženské skupině. Ve většině připadů nebyla důležitá pouze získaná ozdoba, ale i celý ceremoniál propíchnutí. Často se můžeme setkat také s následným roztahováním otvoru po vpichu, který je prováděn většinou postupným vyměňováním šperků za jiné kusy s většími rozměry.

První zřejmé důkazy o provádění piercingu jsou z doby kamenné. Tehdejší obyvatelé Afriky si zdobili uši a nosní přepážku šperky z přírodních materiálů – nejčastěji ze zvířecích kostí, zubů nebo krunýřů. Na území našeho kontinentu je pak nejstarším prokazatelným důkazem nález Ötziho, mumifikovaného člověka doby měděnné, který měl v uších otvory pro náušnice v rozměrech kolem 1cm. Další nálezy pocházejí napříkald ze Starověkého Egypta, Mezopotámie nebo Germánie.

Pokud jde o propichování jiných částí těla než-li uší, například jazyka, tuto proceduru používali již staří Mayové a Aztékové a některé kmeny severozápadní Ameriky. Piercing jazyka měl důležitou roli při vytváření stavu nevědomí nebo při vyvolávání a komunikaci s bohy. U indiánů kmene Karankawa (jižní Texas) je již po staletí běžně praktikován piercing bradavek a spodního rtu (následné roztažení u mužů dosahuje až 15cm). Jako šperk používají seřízlý rákos. Spodní ret, bradu a nosní přepážku si zdobili také obyvatelé Aljašky, jejich šperky byly ovšem kostěnné a mnohdy dále přizdobované jantary, perlami, orlím peřím nebo zvířecí srstí. Některé africké kmeny se vyznačují zvláštními typy zdobení těla typickými výhradně pro jejich společenství. Řadíme mezi ně například Joruby (oblast dnešního Kamerunu), kteří si vytahovali spodní či vrchní ret do obrovských rozměrů. Důvodem bylo zastrašení nepřátel, zdobící funkce, symbol hrdinství a vytrvalosti a poukázání na ovládání pralesní magie.

Další zajímavou metodu dodnes používají ženy kmene Mwanza (Tanzánie), které si po celý život prvním mensesem počínaje nasazují na krk kruhy obepínající jejich šíji. Obecně platí, že jeden rok života se rovná jednomu kruhu. Po sundání těchto ozdob většinou nejsou schopny udržet hlavu ve vzpřímené poloze.

Přesuneme-li se ke zvykům asutralských a indonézských kmenů, nalezneme zde Niihauy, kteří nosí v nosní přepážce půlmetrové klacíky z kořene mytongu, a kmen Fahuů, kde si část mužské populace propichuje a podvazuje svá přirození. Tato tradice se váže k lesním lovcům a šamanům a má několikerý význam; muži takto dosahují snadnou cestou celibátu, visící přirození jim nepřekáží při lovu a bolest při aplikaci je pro ně symbolem očisty.

1.2 Tetování u vybraných přírodních kultur

1.2.1 Polynésané

Tetování bylo významnou složkou života domorodých kultur Tichého oceánu již před 2000 lety. Tamní obyvatelé podstupovali svůj první tetovací obřad v době dospívání, dívky obvykle mezi sedmým a dvanáctým rokem, chlapci po patnáctém roce života. Tatér byl považován za umělce a byl hodnocen dle svých dovedností, z čehož vyplývá, že ty nejlepší výtvarníky si mohli dovolit jen ti nejbohatší. Pokud jste zaměstnali tatéra, museli jste jej během celého procesu vytváření tetování (až 40let) živit a spolu s ním také jeho pomocníky. Na tetování svého prvorozeného syna se otec rodiny připravoval s velikým předstihem, aby zvládl zaplatit co nejkvalitnější a nejrozsáhlejší umělecké dílo. Tatérovi pak platil průběžně, nejčastěji prasaty, rostlinami papírovníku, zbraněmi či ozdobami. Pomocníci pracovali pouze za stravu a ubytování a mohli jen doufat, že pochytí něco z dovedností vrchního umělce. Ve chvílích, kdy se prvorozený syn uzdravoval z následků výkonu, tatér zadarmo poskytoval své služby mladším synům a dcerám nebo pomocníkům. U prvorozeného se začínalo tetovat od nohou, aby nedošlo k zanícení obličeje, u ostatních méně důležitých členů kmene na místě prvních ornamentů nezáleželo. Celá společnost pak byla striktně rozdělena dle fáze tetování:

„Dnešní domorodci říkají, že netetovaná ruka nemohla jíst ze stejné mísy jako tetovaná ruka, že tetovaný muž neohl jíst se ženou a že muž s kompletním tetováním nemohl jíst s mužem, jehož tetování nebylo dokončeno. Ženy by si nevzaly netetovaného muže, pravděpodobně proto, že tetování reprezentovalo bohatství, odolnost vůči bolesti, styl, nebo všechny tyto tři vlastnosti.“

Tetovalo se pouze za období sucha, tzn. od října do ledna. Jedním důvodem bylo více volného času (jedná se o dobu mimo sklizeň) a druhým lepší teplotní podmínky pro hojení ran. Společenské okolnosti procesu tetování nejstaršího syna byli stejně důležité jako samotný proces tvorby. Nejprve rodina tetovaného počala se stavbou speciálního domu pro nadcházející operaci. Mezitím se 40 až 80 členů kmene (sourozenci, tatérovi pomocníci apod.) sešlo za zvuku bubnů na veřejném místě a pod vedením tatéra zničili většinu domů rodiny budoucího tetovaného (symbol nového začátku). V průběhu tvorby prvního tetování se konala veliká slavnost plná jídla a hudby pro všechny přihlížející. Pohoštění zajišťovala rodina tetovaného. Samotné tetování probíhalo následovně: tatér vybral za pomoci několika svých asistentů a s ohledem na přání tetovaného motiv, který načrtl na tělo uhlíkem. Poté počal obřad přípravy pigmentu. Saze se smísily s vodou nebo s kokosvým olejem, čímž se dosáhlo ideální konzistence. Muž, který tento obřad vykonával, měl po celý průběh zákaz jakéhokoli styku s ženami. Samotné tetovací náčiní se skládalo z dřevěné hůlky a ze sady výměnných zubatých zakončení různých rozěmrů pro různě silné linky. Tato zakočení se vyráběla ze žraločích zubů, rybích a ptačích kostí, želvích krunýřů, lidských kostí (někdy i nepřátelských). Tetovanou osobu přidržovali pomocníci, natahovali její kůži pro lepší přístupnost a dle některých zdrojů prý také empaticky pomáhali zvládnout dotyčnému bolest (proudila díky jejich dotyku skrz ně, sdíleli ji). Tatér vytvářel tetování poklepáváním na hůlku, zubatá část nástroje pak vytvářela v kůži vpichy, do kterých se vpravil pigment. Při procedůře zpíval tatér zvláštní obřadní písně. Po každém tetovacím sezení (to trvalo den či dva) následoval jeden až dva týdny lokálního zanícení, které bylo doprovázeno otoky a horečkami.

Motivy tetování vycházeli z přírody, používaly se geometrické tvary připomínající vlny moře, kresbu těla ryb či rostlin, tvar rybí kostry, některých zvířat apod. Určité geometrické obrazce také odlišovaly znepřátelené kmeny nebo označovaly kmenového šamana.

1.2.2 Maorové

Tetování původních obyvatel Nového Zélandu se nazývá moko a fascinuje Evropany od 17. století, kdy se poprvé setkali s maorskou kulturou. Proces tvorby moka je velmi bolestivý, hlavním nástrojem je rydlo s plochým okrajem se šířkou čepele cca 6mm. Ta je namáčena do barviva a poté jsou jí do kůže vyryty velmi hluboké spirálovité linie. Čas od času jsou jizvy znovu rozřezány, aby se tetování obnovilo a bylo stále stejně výrazné.

I přes již zmíněnou vysokou bolestivost tvorby moka nesmí tetovaný projevit bolest křikem. Mlčení je nutností. Stará maorská pověra totiž tvrdí že:

“Člověku který se při operaci opovážil zakrýt si ústa, zkřivená bolestí dříve než bylo moko dokončeno, se v žaludku usídlil Atua čili Ďábel, který ho pak pohltil zaživa”. (ROBLEY 2008: 49)

Takový člověk stal se pak vyděděncem společenství a musel čekat, očistí-li jej kněží či nikoli.

Účelem moka je nahnání strachu nepřátelům v bitvách, snaha o vytvoření vlastní identity a odlišení se, zároveň však i ukázka příslušnosti ke společenské kastě a snaha o větší přitažlivost pro opačné pohlaví. Do bitev šli maorští muži vždy zcela nazí, jejich brněním i uniformou jim bylo tetování. Nejčastějšími zdobenými místy u mužů byla tvář, tělo, boky a stehna, tetování na čele směli mít pouze nejvyšší členové kmene. Při tetování na tvářích a bradě bylo nutné zbavit se vousů, proto maorští muži nosili na krku neustále několik mušlí slávek jedlých, které používali k vytrhávání podobným stylem, jako my dnes používáme pinzety.

Ženské moko se tetovalo nejvíce na rty, okolí úst a bradu. V publikaci věnované maorskému tetování je tento jev vysvětlován následovně:

“Plné rty v kombinaci s modrou barvou byly pokládány za nejvyšší aspekt ženské krásy. V protikladu k tomu se na přirozeně červené rty nahlíželo jako na ubohost či dokonce ohyzdnost. Moko na ženských ústech tvořily horizontální linky.”

Dalšími tetovanými částmi ženského těla bly líce, obočí, nos a vyjmečně i končetiny. S tetováním se počínalo u osmiletých až desetiletých dívek. Tetování na bradě se vyvíjelo, údajně symbolizovalo stav svobodná/vdaná.

Tatéry bývali jak muži tak ženy, existovali jak kvalifikovaní umělci (předávání z učitele na žáka), tak tatéři samouci (pro ty, kteří si nemohli dovolit profesionála). Občas se chudší Maoři nechávali tetovat i svými otroky, pokud projevili umělecké nadání.

Zajímavostí byly plačky na pohřbech náčelníků, které se divoce řezaly ostrými předměty do tváří, krku, paží i těla a pomazávaly se barvivem. Vzniklé jizvy pak navěky symbolizovaly smutek nad ztrátou. I přes popisovanou “divokost” této scény údajně plačky dobře věděly, v jakých úhlech si rány způsobit, aby vzniklé schéma nepůsobilo nepravidelně.

1.2.3 Inuité

Způsob tetování eskymáckého etnika a příbuzných národů je velmi odlišný od předchozích zmíněných kultur. Tetování se zde vytvářelo podkožním protahováním kostěnné jehly s nití obalenou sazemi smíchané s olejem či močí a to již před 3000 lety. Tato metoda byla velmi bolestivá a obrazce na kůži při ní vznikaly pomalu. Ženy byly tetovány všechny obyvkle ve věku 12-ti let (opět spojitost s první menstruací), nejčastějším umístěním byl obličej, paže, ruce, stehna a prsa. Ornamentáž byla drobná, obvykle šlo pouze o různá seskupení rovných linek.

Muži si svá tetování museli zasloužit loveckými úspěchy. Tetované ornamenty se skládaly z drobných teček a jejich nejčastějším umístěním byla ramena, kolena, lokty, zápěstí a kotníky. Obrazce nejspíše měly i ochrannou funkci pro budoucí lov.

Zajímavostí je, že u Inuitů se role tatéra zhošťovaly ženy a ne muži, jak tomu bývalo u ostatních kultur.

U obyvatel Aljašky byla dokázaná také existence pohřebního tetování, které na cestě posmrtným životem odlišovalo ženy a muže a ochraňovalo je před zlými silami.

1.3Stručný vývoj tetování v Evropě

Na našem kontinentu mělo tetování význam již před tisíci let, což dokazuje např. již zmíněná mumie Ötziho, která měla na sobě stopy po téměř šedesáti tetování. Byly to převážně drobné značky, které měly mít nejspíše léčivý a ochranný charakter. Později se tetování objevovalo u Galů, Britů, Germánů, ... Ovšem vše se změnilo s oficiálním nástupem křesťanství. Ačkoli ranní křesťané nosili vytetovaný malý křížek, za Konstantina I. byl tento způsob zdobení těla zakázán.

Znovu na scénu tetování přichází až se zámořskými plavbami a s objevováním domorodých kultur. Zprvu si jej pořizují pouze ti odvážnější z badatelů a cestovatelů, později i obyčejní námořníci. V přístavních městech Evropy proto vznikají vůbec první tetovací salony a katalogy s motivy. Tetování je v té době záležitostí pouze lidí z “okraje společnosti”.

Počátkem 20.století se výrazně tetovaní muži a ženy stávají součástí cirkusů, kočovných obludárií a kabaretů. Roku 1911 vzniká v Londýně 1. tetovací studio dnešního typu. Od konce 1. světové války do doby hospodářské krize tetování získává mezi lidmi na oblibě, ovšem po krachu na americké burze se stává zbytečným luxusem.

Další vlna popularity přichází v Americe 50. let. Vzniká celá řada nových tetovacích studií a z tetování se stává regulerní živnost. Odtud se nový trend rychle šíří do Evropy. Také vznikají typy tetovací strojků a dutých piercingových jehel, které jsou používány dodnes.

3 Zrození moderního body artu v duchu přírodních kultur

3.1 Fakir Musafar

Fakir Musafar je pseudonym užívaný Rolandem Loomisem, který se narodil roku 1930 v indiánské rezervaci v Jižní Dakotě. Zde se poprvé objevil jeho zájem o rituály a zdobení těla. V následujících letech je dlouho zkoumal a zkoušel sám na sobě. Své “obřady” dokumentoval fotografiemi nebo videozáznamy, čímž rozšířil povědomí o některých praktikách, které byly západním světem již dlouho zapomenuty.

Zajímá se o spirituální posun sebe sama, kterého dosahuje skrze fyzickou bolest. Je aktivním umělcem i co se S/M a fetish scény týče.

Díky svému studiu rituálů přírodních kultur a mnoha pokusům na sobě samém učinil významné poznatky ve sféře tělesného umění. Právě proto se mu přezdívá “otec moderního primitivismu” - přivádí tradiční rituály primitivních kmenů do dnešní doby a spojuje je s novýmu technickými možnostmi.

Mimojiné byl prvním “nekmenovým” mužem, který podstoupil obřad zavěšení se na háky (=suspension) a určil, za které části těla se lze zavěsit a za které nelze.

Dále byl prvním bílým Američanem s černým ornamentálním tetováním podobným kmenovému, sestavil kovovou konstrukci na bázi korzetu a stáhl si obvod pasu na 45cm, praktikoval rituály, které vypozoroval od kmenů jižní Indie – propíchl si záda 150 šípy a tančil, čím více se pohyboval, tím hlouběji se šípy zasouvaly. Znovuobjevil život na prahu reálného a spirituálního světa přes vjemy silných fyzických pocitů a právě díky tomu získal mnoho následovníků – dnešní tzv. Modern primitives.

3. Bodyart dnes

3.1 Nové postupy

Účelem pernamentního zdobení těla je dnes obvykle snaha přizpůsobit jej své vlastní představě krásy, snaha dosáhnout dokonalosti. Stejně jako někdo své tělo “zkrášluje” bodybuildingem, jiný podstupuje plastické operace nebo si nechá vytetovat obrázek motýlka na rameno. Existují ovšem i jiné extrémnější formy body artu, které se díky intenzivním pocitům při jejich provedení mnohem více podobají rituálnímu tetovaní, vyřezávání a propichování s jakým jsme se seznámili u přírodních kultur. Také se zde klade větší důraz na samotné podstoupení změny, na proces tvorby a individualitu.

3.1.1 Skarifikace

Prvním takovým je skarifikace, neboli jizvení, které se provádí dvěma způsoby; vyřezáváním (cutting) nebo vypalováním (branding) motivu s cílem vytvoření plastické jizvy. 3.1.2 Splitting

Extrémní metoda body modifikace, obvykle je prováděna jen po dlouhodobých konzultacích se salony, které tuto metodu umožňují. Jedná se o rozříznutí jazyka nebo penisu, Rozříznutím jazyka vzniká tzv. rozeklaný jazyk podobný hadímu. 3.1.3 Implantáty

Implantáty představují zdravotně značně rizikový zákrok, při kterém jsou pod kůži umístěny speciálně tvarované předměty ze zdravotně nezávadných materiálů. Cílem je proměnit reliéf těla, aby odpovídal představám nositele

3.2 Suspension a freak show

Suspension a freak show jsou jakousi formou dnešních obřadů, při kterých je užíváno dočasného piercingu, skarifikace, zavěšování apod. Jsou oficiálně a legálně pořádány těmi piercingovými a tetovacími studii, jejichž umělci mají pro tuto činnost dostatečné vzdělání a zkušenosti. Právě oni zde vlastně nahrazují post šamana.

Rozdíl mezi freak show a suspension je následující – ve freak show jde pouze o estetický či umělecký dojem zaměřený na publikum, o výrazné kostýmy, hudbu, barvy, o šokování, zkrátka o show. Její součástí často bývá i suspension, ze kterého si zavěšená osoba může a nemusí odnést hlubší psychický/duševní zážitek. Vedle těchto show jsou pořádány také tzv. suspension workshopy, kde zkušený piercer pomáhá úzkému kruhu zájemcům se zavěšením. Zde není přítomno žádné publikum a celá “akce” je komorní, soustředěna pouze na pocity věšeného. Tyto workshopy se pořádají jak v interiérech tak v exteriérech a přerod z piercera na duchovního vůdce je zde očividný.

Pokud je závěs proveden pod profesionálním dohledem, největším nebezpečím je stav bezvědomí, který bývá způsoben nedostatečnou psychickou kondicí věšeného. Jediným zdravotním omezení u suspension je epilepsie – zavěšení může způsobit záchvat.

“Bolest” přichází při závěsu ve dvou vlnách – poprvé při propichování kůže háky, podruhé při samotném zavěšení, kdy se odděluje vrchní část kůže od podloží. Fyzické pocity jsou samozřejmě zmírněny záplavou endorfinů a adrenalinu. “Viselci” popisují tento zážitek jako silný po emoční, fyzické i duchovní stránce.

Závěr

Z poslední kapitoly vyplývá, že důvody, ketré motivují jedince k podstoupení rituálu bolesti jsou víceméně stejné jako tomu bylo před tisíci lety, jsou pouze zasazeny do kontextu dnešní doby – více zaměřeny na individualitu. Lidé si dnes tetování a piercing nechávají dělat často i z důvodu ukončení určité životní fáze, dosažení nějakého cíle nebo významné události. Často si nechávají například tetovat jména nebo data narození svých dětí. Zde můžeme vidět jasnou paralelu se starobylou kulturou přírodních kmenů (piercing jako symbol vstupu do dospělosti, zářezy na rukách za každého potomka, naznačení manželství atd.)

I role tatérů jakožto umělců hodocených dle svého talentu je v podstatě stejná. To platí i o cennách tetování – ty nejlepší kousky od těch nejlepších tatérů jsou opravdu cenově náročné. Symbolika tetování možná již nenapovídá tolik o společenském zařazení jakožto o sociální třídě jedince, nicméně symbolika motivu nám většinou napoví něco o jeho mentalitě či zájmech.

Uplným závěrem bych ráda řekla, že se body art, ač oklikou přes křesťansko-judaistické potlačování, kýčovitá neprofesionální tetování námořníků, bizardní cirkusová “monstra”, značení kriminálníků a “méněcenných” a přes bezvýznamné nicneříkající motivy v katalozích, dostává pomalu zpět tam, kde to vše začalo.

Autorem je Alžběta “Depka” Kyslíková